Kenny

Jméno: Kenny

Přezdívky: Kenďa, Keník, Kennýsek, Kenďule, Krysa, Vopičák, Prašivka, Buřtík

Narozen: asi 2/2001 (slavíme je ale 27. ledna)

Místo narození: neznámé

Plemeno: trpasličí pinč - bez PP (prý kupován jako pražský krysařík...)

Pohlaví: pes

Barva: červená

Výška: 29cm

Váha: cca 5,9Kg

Co je na mne + : jsem dobře vychovaný, nežebrám u stolu

Co je na mne - : jsem paličatý, miluji spinkání v posteli

Čím se krmím:

  • Royal Canin
  • sušené maso
  • pamlsky na dentální hygienu

Úrazy,nemoci : 

  • luxace pately (ve 4 letech, MVDr. Skála - ortoped)
  • poranění rohovky (v 8 letech, MVDr. Beránek - ofthalmolog)
  • alergie na včelí píchnutí (kortikoidy injekčně pod kůži)

Proč bydlím zrovna u Vydrísků?

No, panička mne původně vlastně nechtěla..... To já jsem chtěl jí! Prostě jednoho dne, když mi bylo kolem 8 měsíců, jsem utekl svým majitelům a ocitnul jsem se před jejím domem. Přijela zrovna z nákupu. Zalíbila se mi a tak jsem v nepozorovaném okamžiku při nošení tašek vklouzl do domu.....

Se sestrou jsme se vracely z nákupu. Po příjezdu k domu se kolem nás začal ochomýtat takový malý hnědý pes. Vypadal děsně divně, velký uši, dlouhé nožičky a hubené tělíčko, prostě taková zrůdička. Ježiš, jak si někdo může koupit takového čokla. No jo, kde má vlastně majitele? Než jsem se vzpamatovala, už vklouzl do zahrady a pak dokonce do domu. Tzz, ten je voprsklej. Asi má chudák hlad a žízeň. Tak jsem mu hned dala najíst. Ani se nebál, hned to všechno zhltl. Musel se někomu zaběhnout. Takže jako vždy, podívala jsem se, zda nemá tetování, čip nebo obojek. Ale nic z toho neměl. Přesto jsem zavolala do útulku v Troji, jestli ho někdo nepostrádá a nechala tam na sebe kontakt. Co s ním, do druhého dne ho necháme u nás, ať není zbytečně stresovaný pobytem v útulku, určitě se někdo ozve. Ale nemůžeme ho nechat s Ketynkou, třeba může mít nějakou nemoc. Tak jsem si ho vzala do jiného bytu, abychom pejsky drželi odděleně. Večer usnul v papírové přepravce vystlané starými hadry. Ani nebrečel. Druhý den jsme na vodítku obešli křížem krážem okolí a všude vylepili plakáty. Nikdo ho neznal, nikdo netelefonoval. Tak to šlo 5 dnů. Až jsem v ulici potkala malého kluka, který začal tvrdit, že ten pejsek bydlí přeci v naší ulici, v tamté zahradě ( ukázal na noční pánský klub). Byla jsem překvapená, nikdy jsem tam toho pejska neviděla, pátrala jsem v paměti, možná že snad jednou tam pobíhal.... Tak jsem neváhala a šla jsem zazvonit. K brance přišel pán, že je to jejich pes. No, tak jsem jim ho dala zpět a šla domů. Nakonec mi to vlastně bylo líto, že jsem jeho majitele našla.

Druhý den po cestě ze školy, jsem šla podél jejich zahrady, jestli ho náhodou neuvidím. Ale nikde nikdo. Bylo mi najednou smutno. Došla jsem domů a najednou slyším, jak z balkonu něco šíleně štěká. A hle, on to byl ON. Máma mi řekla, že když šla ráno do obchodu, tak se k ní suverénně přidal a už se jí nepustil. Ach jo, večer se situace opakovala. Opět jsem šla pejska vrátit majitelům. V klidu si ho převzali a jen tak procedili, že asi utíká skrz plaňky v plotu. Další den nebyl jiný, sestra jela autem pryč a tenhle mrňous už byl zase u nás a chystal se jí skočit pod kola. Večer jsem psíka už po třetí vedla k majitelům. Neměla jsem z toho dobrý pocit, ale nic jiného mi nezbývalo. Majitel po několikátem zazvonění konečně přišel, tvářil se děsně otráveně. Že prý s tím nemůže nic dělat a že ho asi odveze do útulku! Bože, celou cestu domů jsem byla úplně mimo. Přeci ho nemůže dát do útulku, chudák pejsek. Už jsem mu začala říkat Koblížek a kupodivu na to slyšel. U nás se začal cítit jako doma. Takový mrňousek a skončit v útulku... Jenže my přeci psa máme - naší Ketynku. To mi rodiče nepovolí. Když přišel přítel Karel z práce, začali jsme to řešit. Už jsme bydleli spolu a tak jsme po několika hodinách rozhovoru usoudili, že jsme schopni se o pejska postarat, včetně krmení, venčení i případné veterinární péče. Ráno jsem se odhodlala zazvonit na majitele. Co že prý potřebuji?- Že jestli chtějí dát psa do útulku, že bych si ho raději vzala já. (Ohh, jak já se bála, že řekne NE) A on, že v pohodě. Za minutu byl venku a pejska mi vedl na vodítku. Dal mi ho do ruky a už už chtěl odcházet. Tak jsem ještě zvolala, že přeci potřebuji nějaké informace, abych pejskovi zajistila stejné prostředí. Jak se jmenuje?-Kenny. Co jí? - cokoliv, vypil i olej z ledničky a dostane se i do odpadkového koše. BOŽE. Na další otázky už jsem raději nechtěla znát odpověď. Jen jsem se ještě dozvěděla, že se narodil v únoru. Raději jsem rychle pádila domů i s Kenníkem. Šel se mnou rád, ani se neotočil. Nedivím se. V následujících dnech jsme ještě šli párkrát kolem jejich domu, ale Kenny se tam už nikdy nezastavil....

Je pravda, že prvních několik měsíců bylo peklo. Kenny neuměl nic z poslušnosti. Velice se na mne fixoval, nemohla jsem ani jít sama na záchod, začal tak naříkat.... Misku se žrádlem do sebe nacpal na jedniný nádech, byl schopný sežrat i cibuli, ubrousek nebo folii od bonbónu. Chudák, musel tam trpět hlady. Myslím, že kvalita stravy v období štěňátka mu narušila trávicí metabolismus. Museli jsme kupovat nejvyšší řady krmiv pro citlivé zažívání a dodnes je vnímavý na sebemenší změnu ve výživě. Díky tomu všemu, jsem ale přečetla řadu knížek o potravě, problematickém chování a jiném. Dnes je z Kenníka jeden z nejlépe vychovaných psů v celém okolí. Ač z počátku rodina odsuzovala mé rozhodnutí, nyní je neodmyslitelnou součástí naší lidské smečky. O to více si ho vážíme, když nám odešla naše Ketynka. Částečně nahradil její místo a stal se perfektním společníkem na výletech i na rodinných událostech. Jsem ráda, že Karel při našem rozchodu nelpěl na Kenníkovi, že jsem si ho mohla nechat u sebe, protože s Kennýskem se z nás stala nerozlučná dvojka.