Výlety

Velká Británie (léto 2005)

Anglii jsem navštívila mnohokrát. Kenny měl tu možnost jen jedenkrát. Jak každý ví, severské státy mají řadu nařízeních, jak cestovat z/do země se zvířaty. Většinou to znamená 6-ti měsíční karanténu nebo zvláštní povolení. Rozhodla jsem se strávit léto (3 měsíce) v Anglii, jako au-pair v jedné rodině. Zvažovala jsem psí hotel v ČR, ale cena vycházela stejně jako transport pejska. Proto jsem nakonec preferovala letenku zaplatit  a mít tak možnost strávit léto spolu s pejskem, bez odloučení, ale s nižším platem au-pair. Letenka byla velice drahá, pejsek musel letět sám - speciálním cargo letadlem, v přepravce a pod dávkou sedativ. K tomu však bylo nutné nechat vyšetřit krev na protilátky proti vzteklině - s předstihem 6 měsíců před samotným vycestováním! V té době to dělali jen laboratoře v Německu. Veterinářka nakonec raději poslala krev do Británie, odkud přišly výskedky. Kenník musel být ještě před odletem vyšetřen a odčerven veterinářem. Po odeslání všech dokumnetů na letiště Heathrow, nám byla potvrzena rezervace a Kenny tak mohl následujícícho rána odletět. Já cestovala busem - se spoustou zavazadel, které obsahovaly i řadu psích potřeb (pelíšek, granule, pamlsky, hračky apod.). To stejné jsme museli podstoupit i při návratu zpět do ČR. Nutno podotknout, zlatí čeští doktoři. Nejenom kvůli cenám, ale hlavně pro jejich srdečný přístup k našim čtyřnohým miláčkům!!!

Léto v Anglii bylo nádherné. Každý den jsme chodili na procházky, děti si Kenníka oblíbily natolik, že nás také doprovázely. Seznámili jsme se i s tamními pejskaři.  Poctivě jsem tam sbírala psí exkrementy, protože případná pokuta  činila až 500 liber! Kromě procházek v okolí a pozdních návratů domů, jsme neopomněli i důkladné prozkoumání samotného Londýna. Kenník opravdu proťapkal celé centrum Londýna. Rovněž východní Anglie, Cambridge a procházky po plážích u moře nemohly chybět. Oba jsme si to báječně užili!

Polsko (březen 2009)

Do Polska jsme se vypravili jen na víkend. To už s námi cestoval i malý Woody (6.m). Jela jsem tam navštívit mé přátele, s kterými jsem se seznámila při mém pobytu v Anglii. Nejprve jsme jeli do Polského Těšína za kamarádkou Izou. Woody se jí trochu bál, zato Kenny si hned vzpomněl a nemohl přestat se štěkáním a skákáním, jakou měl radost. Večer jsme se šly bavit a tak kluci zůstali v bytě spolu se synem Izabei. Pro Woodyho to byla premiéra. Ale ještě než jsme odešly, všichni byli v jedné posteli pod peřinou a tak obavy byly ty tam. Druhý den jsme absolvovali 600km do Poznaně, kde bydlí můj druhý kamarád Pjötr. Přes malé počáteční problémy jsme jeho byt našli. I tam jsme byli velice mile přivítáni. Kluci si tam za chvilku počínali jako doma. Bohužel v okolí bylo spousty pejsků, absolutně nesocializovaných až agresivních. Proto jsme procházky absolvovali jen krátké a na vodítku.

Šumava (každoročně)

Procházky po Šumavě jsou balzámem pro přažáka. Kéž by tam člověk mohl trávit více času. Kenník i Ketynka tam strávili bezpočet dní, prochodili řadu turistických stezek a dokonce navštívili i Boubín. Jeden výlet se však málem stal Kennýskovi osudným, protože dostal silnou alregickou reakci po poštípáním hmyzem ( několik desítek bodanců pravděpodobně komárama) a velice otekl. Než jsme bez vlastní dopravy dorazili k lékaři, situace se zklidnila a největší otoky opadly. Od té doby mám pro Kenníka injekci s kortikoidama.

Dětské tábory

S Kenníkem jsem od roku 2003 trávila skoro každé léto jako zdravotník na dětských táborech.

První tábor byl pro oba velice náročný. Bylo tam mnoho sportovních aktivit. Tábor byl postaven na louce u lesa v jižních Čechách v oblasti rybníků, spalo se ve stanech. Kenník měl celý den naprostou svobodu, lítal po lese, koupal se v rybníkách, spal u dětí ve stanech a dokonce šel s námi i na vyputování, kde jsme spali jen ve spacáku uprostřed lesa plného prapodivných zvuků. Na táboře byl i ohňostroj, kterého se však Kenník tak polekal, že utekl hluboko do lesa. Naštěstí se po téměř půl hodině sám vrátil zpět. Po návratu domů, po třech rušných nedělí, prospal Kenník týden v kuse.

Další tábor byl jen týdenní. Jeli jsme až do Jeseníků. Byla tam pořádná zima, ráno jsme měli pomalu jinovatku na nose. V noci mě Kenník zahříval ve spacáku. Byla tam spousta jiných pejsků, všichni se skamarádili a místo vyjídání svých misek s drahýma granulema, chodili všichni na zbytky za kuchyň. Takže ráno snídali rohlíky s marmeládou a odpoledne už do sebe cpali svíčkovou s knedlíkem.

Poslední tábor byl v Lomech u Jindřichova Hradce. Byli jsme tam 2 roky po sobě. Byl to cyklistický tábor, ale první rok bylo takové horko, že se moc jezdit nedalo. Bydleli jsme ve zděné budově na návsi. Kenník lítal po všech patrech a pokojích, než jsem se otočila, už byl na návsi a hodlal si vyříkávat účty s místním psím gangem. Po této stránce byl tábor náročnější, protože jsem musela být mnohem opatrnější, aby Kenníka ve vesnici nepřejelo nějaké auto.

Od té doby jsme už žádný tábor bohužel nestihli, ale přiznám se, že nám to chybí, protože Kenník má děti moc rád a není nad aktivní pobyt v přírodě. Uvidíme, zda příští rok někam vyrazíme - i s Wooďákem.