Výstavy

 I.část 

Výstavám jsem nikdy neholdovala. Možná to bylo i tím, že Ketynka a Kenny byli tzv. "bezpapíráci". Do doby, než k nám domů přišel Woody, jsem se ani žádné výstavy nezúčastnila.

První seznámení  s pojmem "vystavování" proběhlo zprostředkovaně. Jako mezi každými pejskaři, probíhá i u nás vášnivá konverzace s tématy od politiky počínaje, přes psí stravu až k psím sportům a výstavám nevyjímaje. A tak i já jsem začínala rozeznávat, že někde mohou pejsci získat titul, pohár či medaily a nespočetně různých zkratek CAC, BOB, Champion apod. Až mi hlava šla kolem.

Bližší seznámení proběhlo až později, kdy se moje kamarádky z kurzů agility začaly chlubit výsledkama a poháry z výstav. A tak nastal okamžik, že i já jsem zatoužila se těchto akcí účastnit a mít možnost se zapojit do debaty - jako např. proč pejsek získal ten a ten titul, výstavní postoj, výstavní vodítko apod. S Kennýskem ale na výstavu nemohu. Za žádnou cenu bych ho ale nevyměnila, nu co, nemusím mít všechno.

Vše se změnilo s pořízením Woodyho. Ač jsem původně chtěla dalšího pejska na agility, ukázalo se, že Woody bude vhodný i na výstavy. Tatínek byl velice úspěšný, maminka pěkná, tak proč bychom to alespoň jednou nezkusili. Přeci jenom by to bylo líto i chovatelům, kteří do něj vkládají naděje. A s jeho nádhernou čokoládovou barvou by to byl hřích.............

Přiznám se, že do naší první výstavy jsme moc netrénovali. Čas od času zkusili ukázat zoubky, ale spíše se to eliminovalo na čištění zubů. Výstavní postoj jsem sice chtěla natrénovat, leč jsem si nebyla jistá, jak vlastně má správně vypadat. Co se týče pohybu v kruhu - no, když řeknu, že jednou jsme to zkoušeli v bytě 3*3m a po druhé na zahradě, tak každému dojde, že první výstava musela být tragédie. Jenže já prostě nedokázala trdlovat po zahradě, když na mne kouká spousta lidí z paneláků. Navíc mne to vůbec nebavilo. Prostě Agility je lepčíííí. Tam je to jiné,v klidu si sedíte v teniskách, mikrofonem vás vyhlásí, vy zaběhnete závod a pak si klidně zase povídáte s vaší konkurencí.

II.část

Jak si asi umíte představit, naše první výstava, která se konala v Českých Budějovicích, byla naprostá hrůza. Ani ne tak výsledkem, ten vlastně dopadl nejlíp jak mohl (VN1), ale mým výkonem. Celý den jsem byla ve stresu. Co si vzít na sebe, když je to mezinárodní výstava. Jak se mám chovat, kdy poznám, že máme jít do kruhu apod. Takže jsem nakonec jedla až po 15h. 

Woodymu prožíval výstavu ještě hůře než já. Při prohlídce chrupu si řekl, že ten rozhodčí (ještě ke všemu MUŽ!) na něj nemá právo sahat a že se s ním nebude kamarádit. Takže boj na život a na smrt, kdo vydrží s nervama - já, rozhodčí nebo ten malej drzý pinčík. Naštěstí se nám zoubky podařilo ukázat, nezabloudila jsem ani v kruhu a pes mi alespoň nezdrhl z toho mrňavého vodítka.

Tímto chci  poděkovat panu rozhodčímu Hořákovi, za jeho obrovskou trpělivost s naší bláznivou dvojicí: blonďule a pizizubka!!!!

Dalším výstavám zdar! 

Poklusem vpřed!