Woody

Jméno: Woody

Oficiální jméno: Eragon Pískovec

Přezdívky: Wooďas, Woodýsek, Woodyna, Woodoslav,  Éro, Eragonek, Erýsek, Pizizubka, Koza

Narozen: 28.8.2008

Místo narození: Chovatelská stanice Pískovec, Trhové Sviny,  České Budějovice

Plemeno: trpasličí pinč ( dříve malý hladkosrstý pinč)

Průkaz původu:  RODOKMEN.JPG (137,9 kB)

Pohlaví: pes

Barva: červená tmavá

Výška: 31cm

Váha: 6,4Kg

Bonitace: 12.9.2009 uchovněn, chybí 2x M3

Ocenění : Junior šampion ČR, Šampion ČR

                 BOB: KV Brno 2009, MV Opole 2011, NV Stuttgart 2011

                   (více zde Výsledky - VÝSTAVA)

Co je na mne + : rád se mazlím- s paničkou, jsem tryskomyš

Co je na mne - : štěkám, nesnáším většinu chlapů

Čím se krmím:

• Royal Canin 
• sušené maso
• pamlsky na dentální hygienu

Úrazy,nemoci : 

• neustálé škrábance po těle
• lehce poškrábaná rohovka (zaléčeno ATB)
• kus zlomeného špičáku - zhojeno bez léčby

Proč bydlím zrovna u Vydrísků?

Panička o mne přemýšlela dlouho... No, vlastně to bylo původně úplně jinak.

Začalo to na jaře roku 2008

S Kenníkem už jsme byli srostlá dvojka, kamkoliv spolu, na závody, na návštěvy, na výlety, zkrátka všude. Lidé už ani nečekali, že někam přijedu bez něho. Přesto se ve mne usadil červík, který nahlodal mou mysl, zda bych si neměla pořídit ještě jednoho pejska. Přeci jen, Kenník už není nejmladší, začal trošičku šedivět, to by nevadilo! Jenže poslední dobou se stal mrzutějším, už si tolik nehrál s pejskama a já se začala bát, že budu mít doma protivného hafana. Nehledě na to, že jsme se totálně zbláznila do agility a jestli Kenníkovi vydrží kondička do jeho 9-ti let, bude to super. Ale s kým pak budu běhat agility???

Začala jsem přemýšlet, který pejsek by to měl být. Hned od počátku jsem věděla, že nechci nic velkého. Takže jsem nakonec výběr eliminovala na 4 rasy. Opět trpasličí pinč, německý pinč, pražský krysařík a manchesterský teriér. Víceméně vše je podobného vzezření, krátkosrstý temperamentní pes. Pražského krysaříka jsem záhy vyloučila, protože už jsem se i tak občas bála, že Kenny je příliš malý na hrátky s velkými psy. Německého pinče jsem vyloučila rovněž kvůli velikosti. Tentokrát kvůli kohoutkové výšce nad 43cm. To bychom museli běhat agility ve velikosti LARGE. Zůstal tedy trpasličí pinč a manchester.

Rozhodování o rase jsem pozastavila a začala jsem řešit pohlaví. Přestože mi řada lidí říkala, že "kulkini" (kluci) jsou problematičtější, rozhodla jsem se nakonec pro dalšího samce do naší smečky. Kenníka jsem vcelku zvládla, takže když nějaká fenečka v okolí hárala, byl sice poblázněný, ale nechal se odvolat nazpět ke mě. Tvrzení, že pejsek není schopen se bez procházky večer vyčůrat než jde spát, jsem také zamítla. I to jsem pinčíka naučila. Tak proč bych to nezvládla u dalšího. Navíc, pejsek se na ženskou paničku váže lépe, než fenečka. Dalším důvodem k volbě kluka přispěl i fakt, že s harající fenou bych nemohla na výstavy, nemohla bych ji dávat tak snadno na hlídání. Také závody agility mohou být narušeny kvůli změně nálady hárající feny nebo dokonce fence v březí. Já sama jsem nechtěla řešit falešnou březost, odchov štěňat nebo dokonce zdravotní problémy fen. Po 3-4 měsících bylo jasno. Ano, chci dalšího kluka.

Opět tu byl ale problém, kterého pejska nakonec vybrat, pinčíka nebo manchestra??? To jsem řešila do poslední chvíle. Pořád se ve mně pral fakt, že na pinčíka mám doma všechno, od přepravek počínaje, přes vodítka a oblečky konče. Na druhé straně tu byl manchester, nádherný temperamentní pes, u nás stále méně známé plemeno. Bylo by také výhodné běhat agility v kategorii MEDIUM, kde je rozhodně menší konkurence :-) Stále jsem váhala. Začala jsem se zajímat o štěňátka manchestrů. Bohužel, chtěla jsem si přivézt pejska ze zahraničí, aby novou krví obohatil český chov ( a měla jsem tak dobrého krycího psa). Jaké bylo překvapení, když jsem zjistila, kolik by takový pejsek stál!!!! Nehledě na to, že bych si na něj musela minimálně rok počkat.

Málem se všechno vyřešilo samo, když jsem na jednom parkovišti potkala pána, který tvrdil, že má pinčici bez PP a že chtějí štěňátka. Slovo dalo slovo a pejsky jsme seznámili za účelem páření. Zjevně naše nezkušenost a jejich rozjívenost zapřičinila, že se štěňátka nekonala. Bylo mi to líto, už jsem se těšila na potomky Kenníka. I přesto, že by byly výstavy nadále tabu.  No a jak se tak stává, osud si to zařídil jinak. Jeli jsme na závody agility do Hradce Králového. Závody se nám příliš nedařili, ale zato jsme se tam spřátelili s pejskaři, kteří měli jak dospělého tak i štěně manchestra. A já si najednou byla 100% jistá, že už jsem připravená na nového pejska.

Všichni mi říkali, že jestli chci nějakou fenu na krytí, ať se podívám do inzerce na internetu. Jen co jsem se vrátila z víkendu, jsem zasedla k počítači a jala se hledat fenku. No původně jsem chtěla hledat štěňata manchestrů, ale nějak jsem si řekla, že napřed zkusím tu pinčici. No jo, jenže jsem asi špatně zapsala pokyn k vyhledávání a našlo mi to místo fenek ke krytí prodej štěňátek. A bylo. Protože hned třetí odkaz mne oslovil. Poslední štěňátko - kluk, papírové, bez kupírovaného ocásku, zodpovědní chovatelé. Ihned k odběru. Bože, já viděla fotku a hned jsem se zamilovala. Ještě jsem koukala na ostatní odkazy, ale tenhle malý mizera, který tak drze na mne vyhlížel z fotky, si mě získal. Bezkonkurenčně nejhezčí předchozí vrhy v porovnání s ostatními chovatelskými stanicemi a navíc - jeho psí tatínek se tááák moc podobal Kenníkovi. Hned jsem vzala telefon a honem se dala zjišťovat další informace.

Dozvěděla jsem se vše potřebné, chovatelka zněla zkušeně a hlavně - nevypadalo to, že by to byla velkomnožírna pejsků. Dohodli jsme se, že je navštívím, abych si mohla prohlédnout štěňátko a chovatelé se zároveň ujistili, že budu vhodným budoucím majitelem jejich štěňátka. O dva dny později jsem se odpoledne vydala na cestu do Trhových Svin. (25km od ČB). Po necelých 3 hodinách jsem dorazila na místo. Hned u dveří mne přivítal bouřlivý štěkot všech psích tlamiček. Kromě pejsků mne fantasticky přivítala i ta lidská smečka - paní Kahounová a její dcera Dana. Kenník se šel seznamovat s částí psí smečky. Maminka štěňátek Quatra to nepovažovala za dobrý nápad. Zato jiná fenka Sirča, si dala říct hned od začátku a kamarádila se i se mnou. Po zběsilém toku informací se do pokoje přiřítila i ta menší stvoření - malý sígr Eragonek se sestrou Erienkou. Jejda, to byl rachot. Kupodivu se mne ani Kenníka nebál. Nechal se i pochovat a po počátečním odstupu mi dokonce začal olizovat ruce. V tu chvíli mi bylo jasné, že jsme si souzeni. Bylo strašně smutné odjíždět domů bez Eragonka. Ale věděla jsem, že když za pár dnů jedu na týden pryč do zahraničí, že by nebylo rozumné tak malé štěňátko nechávat na hlídání. Proto jsme se s chovatelkou domluvili, že Eragonek ještě zůstane u maminky a k nám se nastěhuje až po mém návratu.

Celou cestu domů jsem na něj myslela. Kenník nikoliv. Ten byl rád, že má opět svůj klid a své jisté místo v posteli. Já toho ale moc nenaspala, tak moc jsem se na mrňouska těšila. Přiznám se, že to bylo poprvé, co se mi v zahraničí tolik nestýskalo po Kennýskovi.... Už jsem se opět těšila domů, až k nám přibude nový člen. Když se čas nachýlil, znovu jsme se s Kennym vydali na cestu do Trhových Svin. Tentokrát s transportní přepravkou, novým oblečkem, obojkem a dokonce i novým jménem! Ano, malý Eragonek dostal mezitím nové jméno (hlavně kvůli volání na Agility). Napsala jsem si seznam, kde byli: Mates, Charlie, Monthy, Johny, Chip, Woody, Richie, Erney, Jack, Frenki. Vše vybráno z psího kalendáře. Některé jsem vyškrtala po pár hodinách - kvůli malé zvučnosti, resp. důraznosti. Zbyli mi: Woody, Frenki a Richie. S rozhodováním mi nakonec pomohli přátelé. Verdikt byl jasný - WOODY. A tak jsem se 6.prosince 2008 stala novou majitelkou malého Woodyho, alias Eragonka. Krom nezbytných dokumentů dostal Woody i výbavičku - pelíšek, vodítko, hračky, krmení a ještě spoustu dalších věcí. Bylo to moc milé. Woody se oblékl, připnul se mu obojek, rozloučil se s chovateli a byl naložen do přepravky připevněné na sedadle. Kenník si skočil do své boudičky a my vyrazili směr Praha. Woody téměř neplakal, jen na začátku byl překvapený ze změny prostředí, ale po pár minutách se uklidnil. Po příjezdu do nového domu se choval normálně, byl trochu nejistý z cizích pachů, ale nenechal se dlouho přemlouvat a po zběžném prozkoumání bytu mi usnul v náručí. V noci se pak ještě přesunul k hlavě a bez sebemenšího stesku podřimoval v mých vlasech. Na nový domov si zvykl překvapivě velice rychle bez stesku po své bývalé smečce.

Následující den a ještě několik dnů poté jsem si musela zvykat na jeho vyměšovací potřeby. Ze začátku jsem si v noci po 2-3 hodinách nařizovala budík a malého dávala vyčůrat na plenku. Přiznám se, že jsem neměla sílu s ním běhat ven. Jsem totiž velký spáč. Přes den jsme vše ale pilně trénovali. Prostě to asi trvalo o trošku déle, ale dnes mohu říci, že to malý Woody zvádl skvěle. Krom pár louží, hovínek rozťapkaných po celém bytě, rozkousaném pelíšku a podrápaných dveří byl Woody slušné štěňátko. Nyní jen stále bojujeme s jeho silným štěkotem a odporem ke všem mužským na světě. Občas štěká i na děti, i když musím říct, že se to o mnoho zlepšilo. Poslušnost by mohla být lepší, jako s malým dítětem. Snažíme se dále na všem pracovat a doufám, že do budoucna se mi podaří i Woodyho naprosto socializovat do lidské smečky s možností cestovat kamkoliv bez větších problémů.  

Kenny a Woody jsou po pár měsících společného soužití prima kamarádi, mají společný pelíšek a hračky. Je krásné je pozorovat, když spolu běhají lesem nebo se doma vášnivě perou. Nepřestali však toužit po mém pohlazení a přetahování se o hračky. Jsem moc ráda, že je oba mám. Každý den je díky nim o něco veselejší!!!

Jsem stále v úzkém kontaktu s chovatelskou stanicí Pískovec. Jejich rady mi usnadnily výchovu a péči o Eragonka a také díky nim jsem se seznámila s dalšími majiteli trpasličích pinčů.